Rubrika: BLOG

Už zase začínáš??? Ano, teď s Instagramem.

Je mi 45 let. Mám pocit, že musím začít dělat něco jiného, ​​jinak. Jsem po dvou týdnech dovolené, během které jsem otočila dvě země, zcela odpočatá a začínám blbnout, protože mám vypráno, lečo se mi ještě vařit nechce, většina mých dětí je stále ještě v jiné zemi na prázdninách.

Napadá mě jedině něco rychlého (nakonec to tak rychlé není…) a efektní (no počkej, počkej, nálepky v appce nestačí, to ještě musíš vymakat). Bude to Instagram. Prý se bez něj nedá nic, podnikat v lektorování už vůbec). Házím první příspěvky. A nastává první kámen úrazu.Mám ho dělat v češtině nebo ve slovenštině?Jasně, že v angličtině, když ji učím. Ale sekundární jazyk musím mít. Žiji přece v Čechách, žiji tu už 17 let, takže čeština no problem . A to je, prosím, velký omyl. A to je, prosím, věc, ve které absolutně soucítím se svými studenty. Moje čeština je… no, jak to říct… nezkoušená životem. Slovenštinu tu každý miluje a nechce slyšet mou češtinu.V práci mluvím anglicky…. A má to praktické dopady.

Píšu příspěvek o slově moreish. Znáte? Znamená to, že nějaké jídlo je tak chutné, že si nedokážete říct stop a chtěli byste stále více a více. Takže píšu příspěvek o kávě na dovolené, která byla moreish. Machruji v češtině. This coffee was moreish. Tak chutná, že chcete víc. Jsem na sebe hrdá, ale raději posílám příspěvek před zveřejněním synovi … (14 let, narozený a školou povinný v Čechách). Dostávám sprda.  Mami, v češtině se chutná nepoužívá, napiš lahodná. OMG. To jako fakt? Ty brďo. Víte, jak těžko se píší příspěvky za takových podmínek? Strašně blbý pocit, 17 let v zemi,  45 let prakticky bilingvní ve slovenštině  a češtině, a stále mě nějaké slovíčko dostane.

Co z toho vyplývá? Jediná věc. Člověk se nemůže z takových věcí s prominutím pos .at. To bychom se nic nenaučili. To bychom v životě nebyli schopni otevřít ústa v cizí zemi. To by učení se jazyků nedávalo smysl. A proto, milí studenti angličtiny, kašlete na blbý pocit, že vaše angličtina zní hrozně. Moje čeština zní taky hrozně. Ale neodstěhuji se, mám kolem sebe lidi, co mě opraví, nebo pochopí. Full stop. Tečka. Těším se na vás a vaše anglické a méně anglické fráze.

Toto je můj papoušek Polly. Sedí mi na rameni, protože s dětmi řešíme asi nej, nej, nej téma. PIRÁTY. Já sice nejsem pirát, ale když mám papouška, cítím se tak.

K tématu pirátů nutně potřebujeme zlaté a stříbrné mince, mapu, pistole, kordy, lodě, dřevěnou nohu, šátek na hlavu a spoustu dalších věcí, ale úplně nejvíc TREASURE (POKLAD).

Polly  hezky sedí, ale sticha není. Pořád se vyptává na děti v kurzech, třeba: „Zeptej se, zda mají rády sýr,“ nebo: „Nevíš, jak se jmenuje jejich papoušek?“ Drzá Polly. CHEEKY POLLY. Náhodou vím, Oliver. Trvá na tom, že se jich mám zeptat anglicky!!!

Už se těším, až budeme probírat téma JUNGLE. Odnesu ji tam,  a ať si tam i zůstane, když je tak zvědavá. 🙂

Online vzdělávání je pro mě velké téma. Neustále si kladu otázku, zda je z dlouhodobého hlediska udržitelné a vlastně člověku prospěšné. Pokud výuka probíhá výhradně online, můj vnitřní hlas mi říká, že to v pořádku není. O to více kroutím hlavou nad názory, že online výuka nahradí tu klasickou, že má obrovskou budoucnost a spoustu výhod. A šíří ji i mnozí lektoři, kteří se v online výuce našli, protože nemusí platit učebny, ušetří čas, když nemusí dojíždět, a mají zásobu materiálů po ruce v PC. I já vidím tyto výhody, ale uvnitř cítím, že jakmile pandemie pomine, návrat do fyzična bude velmi důležitý, i když nevýhodný. Alespoň jednou za čas. Pamatuji si květen 2020, když mě moje dívčí skupinka překvapila. První týden po uvolnění jsem stále seděla za kompem a spustila online hodinu, a následně se v duchu smála, protože mé tři studentky se tlačili před jedním mobilem v dětském pokoji u jedné z nich. Jakmile se závora otevřela, rozhodly si to samy. A ani mě nestihly informovat, tak nadšené byly z toho, že budou prostě spolu. Včera jsem narazila na slova dětského psychoterapeuta MUDr. Petra Pötheho, který vysvětluje zákonitosti vzdělávacího procesu založeného na živých podnětech a emocích. Cituju:

Opravdu je absence osobního kontaktu tak zásadní?

Ano. Děti bez něj z velké míry ztrácejí motivaci k tomu, aby přijímaly nové věci, které by v nich zůstaly a ze kterých by mohly růst. Sice se snaží něco se virtuálně naučit, jenže psychologicky to funguje tak, že vědomost vždycky nasedá na lidskou zkušenost. A když je ta zkušenost deprimující, frustrující a stereotypní?

Online výuka je bohužel už z principu nepodnětná, protože lidsky přináší strašně málo vjemů. To už máte mnohem víc vjemů z pokoje, ve kterém jste, než z obrazovky, na které vidíte malý obrázek učitele. Takže je úplně přirozené, že se děti vypínají. To není zlobení, ale naprosto zdravá reakce – není to pro ně dobrý kontakt, a tak se tomu brání.

Článek najdete na https://www.velka-prestavka.cz/2021/02/23/deti-ztraceji-smysl-zivota/

Tak nějak to cítím i já. A budu hledat svou učebnu. Nebo park, kde si můžeme sednout a povídat si v angličtině. Jednou to bude.